Děti bez dětí. Beznaděj v ( ) DOXu

Nadějné vyhlídky jsou spíš beznadějné vyhlídky. Výstava, jejímž tématem má být dětství se jako obvykle v kurátorské režii striktně a otrocky drží popisné linie. Nulová schopnost odhlédnout od fyzické přítomnosti figury dítěte drží celou dramaturgickou linku v zajetí nemilosrdné nudy. Dítě vystupuje v rolích násilníků, démonů, bere na sebe podoby zabijáků a stává se díky různým deformacím monstrem ubližujícím sobě a ostatním. To, že dítě je požehnáním, zázrakem a malou velkou bytostí přicházející na svět, aby mu dalo naději, se zde nekoná. Dítě obestřené krunýřem pohádek, činící rodiče šťastnější, vytvářející svou láskou a péčí vše proto, aby zachovalo čistý a imaginativní svět dítěte co nejdéle, v interpretaci vybraných umělců neexistuje. Téma je jako obvykle zanesené pózami dekadence, nihilismu, místy působí strojeně a všudypřítomná jednotvárnost neumožňuje divákovi vidět dětství prismatem jeho čisté a bezpodmínečné lásky. Díla umělců mají jedno společné. Vytvořili je ti, kteří děti nemají. Bohužel kurátor nevyužil ani příležitost posunout obsah do filosofičtější roviny, v níž by zcela nepopisně vyznívalo téma dětství v širších souvislostech jako abstrahovaný problém spojený s pojetím obecné lidské prvotnosti, jakési čisté krásy, v níž se rodí základní počitky jako jsou láska, osud, mateřství, radost, štěstí, ale samozřejmě i bolest, nejistota, pochybnosti, čemuž by více odpovídala díla abstraktnější povahy.

V roce 1941 vydal Jaromír Pečírka výpravnou knihu Dítě v umění výtvarném. Vyšla za války a jejím tématem bylo dětství a dítě jako předmět umění, od baroka po začátek dvacátého století. Odhlédneme-li od skutečnosti, že to byl svým způsobem politický akt, který měl souženému národu poskytnout naději ve formě elementárního poselství, pak tato kniha ukazuje úplně jiné paradigma, než jaké vidíme v DOXu. Je plná něhy a obyčejnosti odpozorované ze skutečnosti. Nabízí obraz důvěry, láskyplnosti a pravdy. Nemyslím, že je obtížné v dnešním světě uspořádat výstavu, kde není zobrazena jen odvrácená strana dětství, přestože sama existuje. Ale ani tu Urbanova výstava neakcentuje. Nehledá smutek opuštěných dětí trýzněných v dětských „domovech,“ nebo dětí, které znásilňují rodiče. Neukazuje ovšem ani svět sígrů a dětské šikany. Spoustu poloh pomíjí. Existují skvělé exponáty od Petra Nikla, který se dětstvím ve své podstatě zabývá celý život a ty zde chybí. Chybí zde úžasná výloha dětské ordinace Romana Týce, syrová výpověď sígrů, nejsou zde sochy malých baletek Dagmar Morové nebo dechberoucí díla Sofie Švejdové, v nichž se sebeprojektuje do podoby vlastních dětí. Zato tu jsou špatně vybraná díla Lubomíra Typlta, Jakuba Janovského (jehož portfolio je širší a plastičtější, zatímco banální intervence na zdi zcela zbytečná). Josef Bolf má zásadnější obrazy zvolené tematiky. Jaroslav Róna je zastoupen poněkud kvalitativně diskutabilním dílem. Viktor Frešo měl zůstat se svým ikonickým artefaktem raději v depozitáři. Skvělý je kontrast Knižákových mutantů s monumentálními miminy Davida Černého. Velkým malířským objevem je Daniel Pešta, jehož chytré náměty mají potřebný přesah a nejsou pouhou ilustrací, ba naopak. Mají v sobě znepokojivý potenciál a jako jedny z mála korespondují s obsahovou notou, která dekadenci dává hlubší smysl. Ikonický Jiří David s dětmi jako vlastními rukojmými je jeden z nemnoha zastoupených tvůrců, který ve své tvorbě nesklouzává k prvoplánové a predpokládatelné čitelnosti. U Kryštofa Kintery si nejsem jistý, zda vůbec jeho automatické figury jsou dětmi. Spíš to jsou sebepoškozující se autističtí liliputi oblečení v konfekční obleky se špatně padnoucím střihem. Připomínají slepého Spejbla, čímž nechci snižovat jejich hodnotu pro umění, ale na výstavu tohoto typu nepatří. Zda je někdo schopen autenticky zobrazit traumata dětství a ponechat uměleckému dílu podstatný rozměr, jímž je tajemství, pak je to Barbora Myslikovjanová, které autor poskytl celou stěnu pro její drobné formáty. Bohužel z pro mne neznámých důvodů osobní nevraživosti ignoroval přitomnost jejích zásadních obrazů, které mám ve sbírce, byť jsem jako vždy je ochoten zapůjčit. Asi nemůže přenést přes srdce, že ho otevřeně kritizuji za jeho výstavní výkony. To je však zvláštní, inspirován dekadenty minulosti, jakými byli Jiří Karásek ze Lvovic, Karel Hlaváček nebo Arnošt Procházka, kteří na stránkách Moderní revue šili do každého, nechápe, že v tomto ohledu jsem větší dekadent a v takovém světle je pak Otto U. maloměšťácká fňukna. Figury Barbory M. na sebe stále berou role dospělých, zjevované indiferentním prostředím, které nic necharakterizuje. Jsou to divadelní pózy z repertoáru intelektuální hry čerpající z vějíře důvěrně známých témat osamění. Posun je v očích a barevnosti. O očích, které pronikají. O očích dívající se za svět přítomnosti. Její panel v DOXu se mohl jmenovat Hypnóza. Protože se jí podařilo vytěsnit trauma. Smířila se sama se sebou. Svým postavám propůjčila skutečnou nicotnost. Už se jich netýká bolest, vzpomínky. Nic necítí. Jsou vrženi na planetu krve, kde není krev. Už se ani nedívají, nepozorují. Bára je jejich loutkářem zbavujícím je ohrožení i obžalob. Jedna z mála poskytuje tisícům nevidoucích, pro něž malba oslepla před stopadesáti lety, novou formu emocionální figurace, neboť její děti téměř nepozorovaně dospěly. Zůstaly jen oči. Zářící ze tmy jako devět životů toulavé kočky. Zatímco „nový objev“ Siegfried Herz předvádí pozérské divadlo pro diváky, hlavní kurátor DOXu sonorním hlasem a vizáží Barta Simpsona může hrdě prohlásit nad nekonečným seriálem české dekadence: „Já to nebyl!“

Ester Parasková je jako ( ) kometa

Ester Parasková je jako kometa. Objeví se na okamžik v zorném úhlu pozornosti, zazáří a zase zmizí. Vůbec není jasné co jsou úhelné body jejího světonázoru. Je Ester instagramová šmudla, která demonstruje, že naturalistický pohled na její podpaží je novodobou kritikou cover namydlených modelek z Vogue? Nikdy jsem téhle její strojené vulgaritě nevěřil. Naopak, jsem přesvědčen, že je to plaché dítě, které nepatří do světa dospělých. Ale také není enfant terrible. Tak kým je? Pojďme se podívat k příběhu její poslední výstavy v Kampusu Hybernská. Nová díla otevírají téma dětské šikany, problémů s autoritativní pedagogickou kuratelou paních učitelek, které milionům dětí každý den ničí představy o kráse matematiky. Ester není popisná, až na prvoplánovou úvodní plachtu, kde bezostyšně a krutě s dětskou naivitou i přímočarostí píše obrovský vzkaz své učitelce. V ostatních dílech se vzkazy halí do smutku šedi, občas probleskne ostrý pigment. Právě experimentální pozice s pigmenty má sílu, větší a malířštější než práce se sprejem. V úvodním textu se dozvídám protimluv: „autorka sama sebe staví proti formě intuitivní malby.“ To ovšem není zas tak úplně pravda. Všechny spontánní obrazy na výstavě (dva exempláře z patnácti) vykazují přesně onu intuitivní linku. Ale není to ještě malba Kazui Shiraga. Odvážná a energií přeplněná gestická malba či tašismus u Ester nenajdeme, byť k nim má slušně nakročeno. Vizuální panorama výstavy nějak ostýchavě čerpá z estetiky umění 60.let, dokonce i tlumenou barevností. To je zvláštní. Pro Ester typická hutná barevná kontrastní pastóznost nyní zcela chybí. Nevím zda je to dobře či ne. Občas se jako v reminiscenci vrací ke staršímu způsobu narace, když do obrazů kreslí. Ale tak nějak na půl žerdi. Možná jí příliš svazuje zvolené introspektivní téma. Možná je stále těžké vyrovnat se s ne příliš šťastným dětstvím. Ale Ester by vám řekla. Tak to není. Jsem úplně šťastná. Vždyť všechno je jinak. Jako na instagramu. Co bych ti vzkázal?

Vrať se k tomu co jsi malovala dřív. Tyhle absolutní stylové výkyvy jsou nebezpečné, ztrácí se v nich osobitý rukopis. Stylizace do role oběti. Zranění z dětství jsou jen nářky, jimiž nelze postulovat tvorbu. Potom se z malířství stává terapie. Jenže osobní příběh musí být bolestí přetaven v obecně platnou výpověď. Nesmí být představen tím, že si stěžuji malbou na okolnosti. To potom zůstáváme dítětem. Sebestředným a ukřičeným, volajícím o pomoc. V umění nelze volat o pomoc. V umění se musí křičet obžaloba nebo jít přímo do srdce vesmíru.

Žhář Roman ( ) Týc

Utajená výstava posledního cyklu nových děl Romana Týce na 700 m2 bytu v centru Prahy. Byla pro nás zážitkem a radostí, protože umění vás musí fascinovat a dráždit. Málokdo v českém uměleckém prostředí překvapí zároveň kontinuitou i diskontinuitou, kdo se nebojí riskovat svůj styl ve prospěch silných a autentických obsahů. Cyklus nese prozaické pojmenování Žhář. Vychází ze vzpomínek na první setkávání s vandalstvím. Klukovská fascinace estetikou bezmyšlenkovitého ničení, před příchodem tagů a graffiti. Podpisy v Altamíře vznikly také dýmem z ohně. Ve vandalismu je ukryta podstata umění. Umění ničí zažitá klišé, likviduje formy a styly, které jsou už out. Celá avantgarda zničila staré mistry a nastolila revoluci. Umění se ovšem také stává bezbranným rukojmím terorismu.

„Technika házení sirek na strop mi byla vždy záhadou. Nevěděl jsem dlouho, jak se sakra ta sirka mohla dostat, tak vysoko na strop školních záchodů, nezhasnout a hořet. Na stropech záchodů, čekáren, podchodů seobjevovaly kompozice černých skvrn, které v sobě skrývaly tajemství, která si předávaly generace floutků, pásků a sígrů. Nad samotným cyklem jsem přemýšlel několik let, až teprve kamarád žijící léta v Londýně mi tutovandalskou techniku prozradil.“ Říká o svých posledních pracích, nesoucích pečeť osobního příběhu, Roman Týc. On je vždy osobní.

Jenže ohořelé černé skvrny s malými dřívky spálenými na troud jsou také symbolem našich vzájemných vztahů. Jako němé fragmenty vyhoření, zbabělé trajektorie životů těch, jež jsou spolu a v podstatě spolu nejsou. Mentální siločáry vyhořelých jedinců nesmlouvavě anonymní, ale zároveň nesmírně konkrétní, i když v luxusní adjustaci antireflexních skel neuvidíte sebe sami jako v zrcadle. Někde hluboce uvnitř v čase, kdy se společnost opět nebezpečně polarizuje je cyklus Žhář víc jak aktuální téma, protože vždycky někdo někde škrtne sirkou jako první a způsobí požár nevídaných rozměrů.

K čemu je index, který nikoho ( ) nezajímá?

Na rozhovorech pro televizi je vždycky fajn, že řeknete docela dost zajímavých věcí (nebo si to aspoň myslíte) a když vidíte výsledný sestřih, zjistíte, že jedna nebo dvě věty, které nakonec použijí a které ani moc nepovažujete za důležité, rozhodnou a převrátí celé perfektně nastavené poselství. Nic s tím nesvedete, v tří minutové reportáži to ani nejde jinak. Média zajímají beztak jen hesla z francouzské revoluce a černý a bílý kontrast plus trochu emocionálního patosu, když to dokážete.

J&T index je samozřejmě jen způsob jak hodit odjištěný granát mezi umělce. Nějaký žebříček autorů, kteří vedou na předních pozicích upřímně nezajímá ani žádné sběratele. Vedle mne je opřená kresba Evy Koťátkové, která už nekolikátým rokem vede jistě zaslouženě pomyslnou tabulku úspěšnosti, co se týká výstav a mezinárodní prezentace. Vystavovala na benátském bienále, na bienále v Sydney, v Kunstmuseu Bonn atd. V loňském roce pak měla svoji dosud největší výstavu v milánském Hangaru Bicocca a také ve slavném Metropolitním muzeu v New Yorku. V newyorském MET vystavovala Eva Koťátková společně s americkou umělkyní Rachel Harrison. Obě umělkyně se zaměřily na intepretaci readymade. Evina instalace s názvem Untitled (Unlearning Instincts) se skládala z téměř stovky koláží knižních fotografií, které se zabývaly tématy vzdělávání a procesem přejímání sociálních a politických vzorců. Metropolitní muzeum zakoupilo celou sérii těchto prací do svých sbírek. A nejen tato instituce, ale řada dalších věhlasných muzeí vlastní díla této umělkyně. Ať už se jedná o New Museum, MoMA v New Yorku nebo pařížské Centre Georges Pompidou, Eva je vedle Jiřího Kovandy ve světových institucích nejhojněji zastoupeným žijícím českým autorem a navíc v tak mladém věku. Její dílo mám rád a to co teď napíšu, vůbec nesouvisí s tím co považuji jen za virtuální a tudíž v praxi za naprosto odlišnou zkušenost. Obdobná kresba ve shodném formátu byla na mezinárodním veletrhu galerií nabízena v řádech desítek tisíc eur. A asi před měsícem jsem jí pořídil v české aukci, dostatečně propagované mezi sběrateli, za deset tisíc korun. Tím chci říct, že kdyby se současný trh skutečně řídil indexem úspěšnosti J&T, pak bych kresbu nemohl nikdy získat takto výhodně. Musel by se o ní strhnout nelítostný boj. Ale my žijeme v Čechách, v zemi kulturní ignorace a tady se najde jen jeden člověk, který o její dílo projeví zájem, žádný nárůst, jediný příhoz v aukci a je vaše. Takhle jsem to před dvaceti lety zažíval s díly Františka Kupky a Gustava Klimta. Za hubičku. Mimo jiné ta kresba se jmenuje „Studium mne stálo mnoho sil.“ Apropos v prostřihu reportáže stojím před obrazem Julia Reichela, jednoho z nejlepších současných umělců. Toho v indexu J&T nenajdete. Ale nenajdete ho kupodivu ani v knize Spectrum mapující malířskou scénu jeho generace.

https://www.ceskatelevize.cz/…/22141100012…/video/831004