Již za několik hodin se v srdci Prahy otevře veřejnosti místo naplněné novou energií. Místo, které je s energií symbolicky spjaté od samého počátku, poněvadž bývalá zdevastovaná Zengerova trafostanice z 30.let architekta Kvasničky dostala díky architektům týmu Jana Schindlera a Ludvíka Seka, zcela novou podšívku, kabát je ovšem, vzhledem k tomu, že se jedná o historické centrum, velmi citlivě rekonstruovaný. Za pouhých 7 let od koupě se industriální stavba proměnila ve špičkovou galerii, která snese nejpřísnější světová měřítka. Řeč je o Kunsthalle Praha. Za sedm let v Čechách ještě nikdo od prvotní vize po finalizaci nepostavil žádnou funkční kulturní instituci o rozloze 6000 m2 s naprosto dechberoucím architektonickým řešením, na něž jsme většinou zvyklí z Londýna, Paříže nebo New Yorku. A to proto, že za tím nestojí stát, ale soukromá iniciativa manželů Pudilových, kteří si řekli, že než jachta nebo proudový tryskáč je lepší svůj opravdový zájem o umění vtělit do nadčasové mise, která může otevřít Čechy světu a naopak. Už bylo na čase, uvědomíme-li si, že Rudolfinu při vší úctě dochází dech a Národní galerie v Praze se pravděpodobně nadlouho ukládá k zimnímu spánku. Při první návštěvě prostoru se chvíli cítíme jako v Tate Modern, v Centre Pompidou nebo v Leopoldově muzeu (nebýt průhledů z velkých oken či ochozů na Hradčany, netušíme, že jsme v Praze), ale narozdíl od těchto obřích institucí, už od začátku volí citlivá dramaturgie výstav svébytnou a originální cestu, v níž není nutné putovat od blockbusteru k blockbusteru, namísto toho se ocitáme v autentickém a originálním příběhu, kdy v openingové výstavě tým instituce zvolil nenásilnou, o to víc působivou expozici, která představuje jakési individuálně nahlížené dějiny kinetismu. Jejími čtyřmi klíčovými pilíři jsou kinematografie, kinetické umění, kybernetické umění a počítačové umění. K vidění je skoro devadesát uměleckých děl hned od několika generací umělců z celého světa, včetně jednotlivců a členů význačných skupin a kolektivů jako Bauhaus, GRAV, Dvizhenie, ZERO nebo teamLab.
Zdeněk Pešánek, který na fasádě budovy realizoval dnes ztracené originály svých světelných soch (Sto let elektřiny, jak zní i podnázev výstavy) se ocitá vedleLászló Moholy-Nagyho, kotoučů Marcela Duchampa nebo Naum Gabo. Byl to právě Pešánek, významný avantgardní umělec a průkopník světelně-kinetického umění, kdo v roce 1941 vydal zásadní publikaci s názvem Kinetismus (samotný termín pochází ze starořeckého slovesa κῑνέω (kīnéō), což znamená „pohybovat se“), kterou Kunsthalle Praha opět vydává v češtině a vůbec poprvé také v angličtině.
V další části výstavy jsou ohromující jména jako Julio Le Parc, Yaacov Agam, Woody a Steina Vašulka, dále François Morellet, Christian Boltanski, Adéla Matasová s naprosto nadčasovou formou objektu, ale i třípásmové video Williama Kentridge. Poměr sil vyvažuje přitomnost mladé generace (např. Bielický či Kintera).
Projekt koncipoval a připravil kurátor Peter Weibel (teoretik, umělec a ředitel ZKM, Centra pro umění a média v německém Karlsruhe) ve spolupráci s Christelle Havranek (hlavní kurátorkou Kunsthalle Praha) a Lívií Nolasco-Rózsás. Exponáty jsou z celého světa. Dovede si dnes kdokoli kdo má zkušenost se světovými zápůjčkami vůbec představit, jak obtížné je dopravit cokoli odkudkoli, když se pravidla mezinárodní komunikace díky pandemii mění ze dne na den? Protože nepřijíždí jen pojištěná bedna, ale tu také někdo doprovází. A tomu předchází diplomacie, kontakty, respekt i důvěra v novou instituci ve střední Evropě. Klobouk dolů před takovým výkonem.
Smyslem výstavy je pohyb, proudící energie, tedy v symbolické rovině všechno to, co činí život a umění celistvým a významným. Bez proudění vizí, myšlenek a jejich vyzařování do prostoru nelze smysluplně tvořit. Bez světla nelze porazit tmu a tma zas zjevuje světlo. V prostorách pražské Kunsthalle bude energie proudit dobře, protože vznikla z čistého nadšení a lásky ke kráse. Je výsledkem profesionálního a sehraného týmu mladých lidí a otevírá domácí i mezinárodní veřejnosti příležitost pestré alternativy, která bude laťku nastavovat hodně vysoko, což je dobře. Mimo jiné také proto, že je zcela nezávislá na státních subvencích a nemusí se plahočit, předstírat a bojovat s větrnými mlýny. Může tvořit, snít, hrát si a realizovat. Je to prostor nových vizí a svobody.
) N
