) DOXuNadějné vyhlídky jsou spíš beznadějné vyhlídky. Výstava, jejímž tématem má být dětství se jako obvykle v kurátorské režii striktně a otrocky drží popisné linie. Nulová schopnost odhlédnout od fyzické přítomnosti figury dítěte drží celou dramaturgickou linku v zajetí nemilosrdné nudy. Dítě vystupuje v rolích násilníků, démonů, bere na sebe podoby zabijáků a stává se díky různým deformacím monstrem ubližujícím sobě a ostatním. To, že dítě je požehnáním, zázrakem a malou velkou bytostí přicházející na svět, aby mu dalo naději, se zde nekoná. Dítě obestřené krunýřem pohádek, činící rodiče šťastnější, vytvářející svou láskou a péčí vše proto, aby zachovalo čistý a imaginativní svět dítěte co nejdéle, v interpretaci vybraných umělců neexistuje. Téma je jako obvykle zanesené pózami dekadence, nihilismu, místy působí strojeně a všudypřítomná jednotvárnost neumožňuje divákovi vidět dětství prismatem jeho čisté a bezpodmínečné lásky. Díla umělců mají jedno společné. Vytvořili je ti, kteří děti nemají. Bohužel kurátor nevyužil ani příležitost posunout obsah do filosofičtější roviny, v níž by zcela nepopisně vyznívalo téma dětství v širších souvislostech jako abstrahovaný problém spojený s pojetím obecné lidské prvotnosti, jakési čisté krásy, v níž se rodí základní počitky jako jsou láska, osud, mateřství, radost, štěstí, ale samozřejmě i bolest, nejistota, pochybnosti, čemuž by více odpovídala díla abstraktnější povahy.
V roce 1941 vydal Jaromír Pečírka výpravnou knihu Dítě v umění výtvarném. Vyšla za války a jejím tématem bylo dětství a dítě jako předmět umění, od baroka po začátek dvacátého století. Odhlédneme-li od skutečnosti, že to byl svým způsobem politický akt, který měl souženému národu poskytnout naději ve formě elementárního poselství, pak tato kniha ukazuje úplně jiné paradigma, než jaké vidíme v DOXu. Je plná něhy a obyčejnosti odpozorované ze skutečnosti. Nabízí obraz důvěry, láskyplnosti a pravdy. Nemyslím, že je obtížné v dnešním světě uspořádat výstavu, kde není zobrazena jen odvrácená strana dětství, přestože sama existuje. Ale ani tu Urbanova výstava neakcentuje. Nehledá smutek opuštěných dětí trýzněných v dětských „domovech,“ nebo dětí, které znásilňují rodiče. Neukazuje ovšem ani svět sígrů a dětské šikany. Spoustu poloh pomíjí. Existují skvělé exponáty od Petra Nikla, který se dětstvím ve své podstatě zabývá celý život a ty zde chybí. Chybí zde úžasná výloha dětské ordinace Romana Týce, syrová výpověď sígrů, nejsou zde sochy malých baletek Dagmar Morové nebo dechberoucí díla Sofie Švejdové, v nichž se sebeprojektuje do podoby vlastních dětí. Zato tu jsou špatně vybraná díla Lubomíra Typlta, Jakuba Janovského (jehož portfolio je širší a plastičtější, zatímco banální intervence na zdi zcela zbytečná). Josef Bolf má zásadnější obrazy zvolené tematiky. Jaroslav Róna je zastoupen poněkud kvalitativně diskutabilním dílem. Viktor Frešo měl zůstat se svým ikonickým artefaktem raději v depozitáři. Skvělý je kontrast Knižákových mutantů s monumentálními miminy Davida Černého. Velkým malířským objevem je Daniel Pešta, jehož chytré náměty mají potřebný přesah a nejsou pouhou ilustrací, ba naopak. Mají v sobě znepokojivý potenciál a jako jedny z mála korespondují s obsahovou notou, která dekadenci dává hlubší smysl. Ikonický Jiří David s dětmi jako vlastními rukojmými je jeden z nemnoha zastoupených tvůrců, který ve své tvorbě nesklouzává k prvoplánové a predpokládatelné čitelnosti. U Kryštofa Kintery si nejsem jistý, zda vůbec jeho automatické figury jsou dětmi. Spíš to jsou sebepoškozující se autističtí liliputi oblečení v konfekční obleky se špatně padnoucím střihem. Připomínají slepého Spejbla, čímž nechci snižovat jejich hodnotu pro umění, ale na výstavu tohoto typu nepatří. Zda je někdo schopen autenticky zobrazit traumata dětství a ponechat uměleckému dílu podstatný rozměr, jímž je tajemství, pak je to Barbora Myslikovjanová, které autor poskytl celou stěnu pro její drobné formáty. Bohužel z pro mne neznámých důvodů osobní nevraživosti ignoroval přitomnost jejích zásadních obrazů, které mám ve sbírce, byť jsem jako vždy je ochoten zapůjčit. Asi nemůže přenést přes srdce, že ho otevřeně kritizuji za jeho výstavní výkony. To je však zvláštní, inspirován dekadenty minulosti, jakými byli Jiří Karásek ze Lvovic, Karel Hlaváček nebo Arnošt Procházka, kteří na stránkách Moderní revue šili do každého, nechápe, že v tomto ohledu jsem větší dekadent a v takovém světle je pak Otto U. maloměšťácká fňukna. Figury Barbory M. na sebe stále berou role dospělých, zjevované indiferentním prostředím, které nic necharakterizuje. Jsou to divadelní pózy z repertoáru intelektuální hry čerpající z vějíře důvěrně známých témat osamění. Posun je v očích a barevnosti. O očích, které pronikají. O očích dívající se za svět přítomnosti. Její panel v DOXu se mohl jmenovat Hypnóza. Protože se jí podařilo vytěsnit trauma. Smířila se sama se sebou. Svým postavám propůjčila skutečnou nicotnost. Už se jich netýká bolest, vzpomínky. Nic necítí. Jsou vrženi na planetu krve, kde není krev. Už se ani nedívají, nepozorují. Bára je jejich loutkářem zbavujícím je ohrožení i obžalob. Jedna z mála poskytuje tisícům nevidoucích, pro něž malba oslepla před stopadesáti lety, novou formu emocionální figurace, neboť její děti téměř nepozorovaně dospěly. Zůstaly jen oči. Zářící ze tmy jako devět životů toulavé kočky. Zatímco „nový objev“ Siegfried Herz předvádí pozérské divadlo pro diváky, hlavní kurátor DOXu sonorním hlasem a vizáží Barta Simpsona může hrdě prohlásit nad nekonečným seriálem české dekadence: „Já to nebyl!“
