Ester Parasková je jako kometa. Objeví se na okamžik v zorném úhlu pozornosti, zazáří a zase zmizí. Vůbec není jasné co jsou úhelné body jejího světonázoru. Je Ester instagramová šmudla, která demonstruje, že naturalistický pohled na její podpaží je novodobou kritikou cover namydlených modelek z Vogue? Nikdy jsem téhle její strojené vulgaritě nevěřil. Naopak, jsem přesvědčen, že je to plaché dítě, které nepatří do světa dospělých. Ale také není enfant terrible. Tak kým je? Pojďme se podívat k příběhu její poslední výstavy v Kampusu Hybernská. Nová díla otevírají téma dětské šikany, problémů s autoritativní pedagogickou kuratelou paních učitelek, které milionům dětí každý den ničí představy o kráse matematiky. Ester není popisná, až na prvoplánovou úvodní plachtu, kde bezostyšně a krutě s dětskou naivitou i přímočarostí píše obrovský vzkaz své učitelce. V ostatních dílech se vzkazy halí do smutku šedi, občas probleskne ostrý pigment. Právě experimentální pozice s pigmenty má sílu, větší a malířštější než práce se sprejem. V úvodním textu se dozvídám protimluv: „autorka sama sebe staví proti formě intuitivní malby.“ To ovšem není zas tak úplně pravda. Všechny spontánní obrazy na výstavě (dva exempláře z patnácti) vykazují přesně onu intuitivní linku. Ale není to ještě malba Kazui Shiraga. Odvážná a energií přeplněná gestická malba či tašismus u Ester nenajdeme, byť k nim má slušně nakročeno. Vizuální panorama výstavy nějak ostýchavě čerpá z estetiky umění 60.let, dokonce i tlumenou barevností. To je zvláštní. Pro Ester typická hutná barevná kontrastní pastóznost nyní zcela chybí. Nevím zda je to dobře či ne. Občas se jako v reminiscenci vrací ke staršímu způsobu narace, když do obrazů kreslí. Ale tak nějak na půl žerdi. Možná jí příliš svazuje zvolené introspektivní téma. Možná je stále těžké vyrovnat se s ne příliš šťastným dětstvím. Ale Ester by vám řekla. Tak to není. Jsem úplně šťastná. Vždyť všechno je jinak. Jako na instagramu. Co bych ti vzkázal?
Vrať se k tomu co jsi malovala dřív. Tyhle absolutní stylové výkyvy jsou nebezpečné, ztrácí se v nich osobitý rukopis. Stylizace do role oběti. Zranění z dětství jsou jen nářky, jimiž nelze postulovat tvorbu. Potom se z malířství stává terapie. Jenže osobní příběh musí být bolestí přetaven v obecně platnou výpověď. Nesmí být představen tím, že si stěžuji malbou na okolnosti. To potom zůstáváme dítětem. Sebestředným a ukřičeným, volajícím o pomoc. V umění nelze volat o pomoc. V umění se musí křičet obžaloba nebo jít přímo do srdce vesmíru.
Pohled do expozice









