) TýcUtajená výstava posledního cyklu nových děl Romana Týce na 700 m2 bytu v centru Prahy. Byla pro nás zážitkem a radostí, protože umění vás musí fascinovat a dráždit. Málokdo v českém uměleckém prostředí překvapí zároveň kontinuitou i diskontinuitou, kdo se nebojí riskovat svůj styl ve prospěch silných a autentických obsahů. Cyklus nese prozaické pojmenování Žhář. Vychází ze vzpomínek na první setkávání s vandalstvím. Klukovská fascinace estetikou bezmyšlenkovitého ničení, před příchodem tagů a graffiti. Podpisy v Altamíře vznikly také dýmem z ohně. Ve vandalismu je ukryta podstata umění. Umění ničí zažitá klišé, likviduje formy a styly, které jsou už out. Celá avantgarda zničila staré mistry a nastolila revoluci. Umění se ovšem také stává bezbranným rukojmím terorismu.
„Technika házení sirek na strop mi byla vždy záhadou. Nevěděl jsem dlouho, jak se sakra ta sirka mohla dostat, tak vysoko na strop školních záchodů, nezhasnout a hořet. Na stropech záchodů, čekáren, podchodů seobjevovaly kompozice černých skvrn, které v sobě skrývaly tajemství, která si předávaly generace floutků, pásků a sígrů. Nad samotným cyklem jsem přemýšlel několik let, až teprve kamarád žijící léta v Londýně mi tutovandalskou techniku prozradil.“ Říká o svých posledních pracích, nesoucích pečeť osobního příběhu, Roman Týc. On je vždy osobní.
Jenže ohořelé černé skvrny s malými dřívky spálenými na troud jsou také symbolem našich vzájemných vztahů. Jako němé fragmenty vyhoření, zbabělé trajektorie životů těch, jež jsou spolu a v podstatě spolu nejsou. Mentální siločáry vyhořelých jedinců nesmlouvavě anonymní, ale zároveň nesmírně konkrétní, i když v luxusní adjustaci antireflexních skel neuvidíte sebe sami jako v zrcadle. Někde hluboce uvnitř v čase, kdy se společnost opět nebezpečně polarizuje je cyklus Žhář víc jak aktuální téma, protože vždycky někdo někde škrtne sirkou jako první a způsobí požár nevídaných rozměrů.
